Musíme stihnout támhle tu tramvaj, jestli je to devítka.
Oba se podívali skrz upatlané okno autobusu č. 123.
Právě dojížděli na zástavku k Andělu.
Dveře se se sykotem otevřely a jako první vyběhl Luboš.
Okolo krku měl tašku, od notebooku.
Aleš se držel za ním.
V tom ho to napadlo, zhruba v půlce jejich zběsilého běhu, mezi stotřiadvacítkou a devítkou.
Nadechl se a z posledních sil zařval:
"Zloděéééj, ukrááád mi taškúúúú!"
Luboš se v té rychlosti stačil na vteřinu ohlédnout.
Potom to přišlo.
Jakýsi kluk strčil do Lubošovy dráhy nohu.
Vypadalo to jako ve filmu.
Luboš se chvíli točil ve vzduchu a jeho pokřivený obličej si nasadil masku udivení.
Dopadl na zem a muselo ho to sakra bolet!
Okamžitě na něj skočil další chlápek, co tomu přihlížel.
Aleš byl v mžiku u nich, vytrhl Lubošovi tašku a cítil, jak mu sponou od jejího popruhu natrhl ucho.
Zajímavé bylo, že vše zvládl rychle a s jistou bravurou.
Tramvaj číslo devět už zavírala dveře, ale Aleš do nich ještě stačil vrazit ruku a násilím je otevřel.
Byl uvnitř.
Tramvaj se rozjela.
Luboš dál ležel na dlažbě a okolo něj se utvořil hlouček.
Všichni byli menší a menší.
Aleš se usadil do sedačky a pohladil tašku.
Vyšlo to!